Proměny Olomouce v čase

Proměny, ztráty a paměť Olomouce: zmizelé kostely a církevní instituce na Předhradí

Úvodní srovnání historické mapy se současností poskytuje nejstarší sondu, jež je jako i další příklady (příběhy) názorná svou vizualizací proměn městského prostoru. Ukazuje totiž, jak tyto transformace, v minulosti, jako i v nedávné současnosti, nevyhnutelně přinášely Olomouci nové obohacení, ale současně se i mnohé ztrácelo.

Příběh této mapy je v mnohém typický a vyprávění by se mohlo vztáhnout na řadu jiných měst, v nichž vedle zachovaných památek rezonuje i něco, co vidět není, co chybí. Těmito absentujícími elementy města jsou zaniklé objekty, s nimiž se, často relativně nedávno, vytratil i celý po staletí vrstvený ekosystém míst a funkcí. Doložit to může i olomoucké náměstí Republiky, dříve tzv. Předhradí. Dnes je, bohužel právem, mnohými chápáno jako jedna z promarněných, či spíše stále nevyužitých příležitostí města. Spíše než veřejným prostorem náměstí je toto místo mnohem více parkovištěm. Tato neživotnost v městském interiéru je snad důsledkem „dědičného hříchu“, která si s sebou nese řada měst, která se na prahu moderní éry, pod vlajkou modernizace a rozvoje, nemilosrdně loučila se svými památkami. I to je osud tzv. Předhradí v Olomouci, které můžeme s dnešním stavem porovnávat na mapě z roku 1744 prostřednictvím metody multiview.

Pro Olomouc byly již od založení města, a v podstatě ještě před ním, klíčovými stavby a instituce sakrální povahy, kaple, kostely, kláštery. Definovaly urbanistický rámec města, ale podporovaly tíž neodmyslitelný charakter církevní metropole stvrzený institucí biskupství a katedrálou olomoucké diecéze. Pro měnící se podobu města je příznačný nejen postupný vznik těchto staveb, ale paradoxně i jejich zánik. Ztráta nejen hmotné, ale i duchovní, paměťové stopy těchto sakrálních staveb je v Olomouci nejvíce patrná v okolí dnešního náměstí Republiky, prastarém Předhradí.

Název lokality se zjevně vztahuje k přemyslovskému hradu v Olomouci, nacházející se na Svatováclavském návrší poblíž dnešní katedrály, jehož nejstarší zprávu uvádí k roku 1055 kronikář Kosmas. Pod tímto hradem se tedy nalézalo předhradí (preurbium), vymezené dnes ulicemi 1. máje, Wurmovou a Křížkovského, kopírujícími hranu terénní vyvýšeniny a pozdějších hradeb. Tato oblast pod hradem měla logický charakter zázemí knížecího dvora, kde působili zejména řemeslníci a snad byla ubytována i vojenská družina knížete. Od 13. století se charakter oblasti změnil a iniciativu převzal biskup, kapitula a další církevní instituce. Navázaly přitom na starší církevní základy, snad již velkomoravské. Přinejmenším zde od poloviny 11. století sídlil u kostela sv. Petra v jihovýchodním koutu areálu olomoucký biskup. Jeho rezidence se sice v polovině 12. století přesunula za Jindřicha Zdíka do nového paláce při katedrále, ovšem na konci 15. století se biskupové přesunuli zpět na Předhradí, kde od Stanislava Thurza sídlí ve svém paláci dodnes.

Dávno předtím, již od počátku 13. století, domy na Předhradí začali obývat kanovníci olomoucké kapituly a počaly zde vznikat kláštery. Nejstarším z nich uvnitř dnešní Olomouce se stal pozoruhodně ženský konvent augustiniánek, za jehož vznikem stála kolem roku 1207 patrně manželka Přemysla Otakara I. Konstancie. Na historické mapě z roku 1744 je klášter označen písmenem „L“. Pod ním ale v té době už vystupuje jako klášter minoritů, neboť ti vyprázdněný klášter augustiniánek převzali ve druhé polovině 16. století, když naopak uvolnili svůj konvent, rovněž na Předhradí, jezuitům. Vedle něj je pod písmenem „M“ označen kostel sv. Petra, onen prastarý biskupský chrám, kterým byl nejstarším v Olomouci, snad navazujícím ještě na velkomoravskou tradici. V roce 1792 byl ale zbořen a po sto letech jeho osud následoval i klášter minoritů s kostelem sv. Jakuba. Zničení prvního souviselo se zrušením kláštera minoritů v rámci josefínských reforem a adaptací areálu pro nemocnici (c.k. filiální zaopatřovací ústav). Po vystěhování nemocnice v roce 1796, na místo dnešní fakultní, byly do roku 1901 zbořeny i klášterní budovy se svatojakubským kostelem. Na uvolněném místě byl postaven areál školních budov (tzv. Elisabethium), dnes sloužící olomoucké filozofické fakultě. Při průchodu zdejší vrátnicí tak návštěvník přechází po místech nejstarší olomoucké minulosti, základech kostela sv Petra spojeného s nástupci sv. Cyrila a Metoděje.

Předhradí na mapě z roku 1744 ukazuje ještě další kostely, vyznačené křížem. Nad kostelem sv. Petra (M) a klášterem minoritů, tedy původně augustiniánek (L), se na severním okraji města nachází několik dalších chrámů, dnes již neexistujících. Začneme-li vpravo, v ohybu dnešní Mlčochovy, dříve Scholasterní ulice najdeme drobnou sakrální stavbu, kterou mohla být kaple náležející katedrální škole (scholasterii), jejíž minulost jako instituce sahá až do 12. století a v těchto místech vznikla ve druhé polovině 16. století. V době zhotovení naší mapy kaple už souvisela i se sousedním klášterem augustiniánů, který tehdy zažíval barokní rozmach a zahrnoval velký prostor mezi dnešními ulicemi 1. máje, Pekární a Mlčochovou. S tímto klášterem souvisí další kostel, konventní kostel Všech svatých v linii dnešní ulice 1. máje. Tato stavba se zde v podobě starší kaple nacházela již v polovině 14. století. Augustiniáni ji získali společně s okolními pozemky pro svůj klášter v roce 1492 a postupně ji společně s klášterem rozšířili. Ani tento komplex však neunikl josefinským reformám a zrušení v roce 1784. Nejprve byl chrám, s cennými barokními malbami a sochařskou výzdobou, využíván jako skladiště, následně při stavebních úpravách pro armádu došlo do roku 1814 k jeho zboření i s ambitem a částí konventu, z něhož dnes zbyla jen část dnešního Domu armády.

Přesuneme-li se dál východním směrem, hned v sousedství kláštera augustiniánského kláštera se rozléhal další středověký konvent, olomoucká kartouza, kam se kartuziáni uchýlili po roce 1425 z nedalekých Dolan, kdy jim byla husity vypálen jejich klášter (zde jsou dodnes patrné jeho ruiny). Velký prostor kláštera se zahradami byl v severní části u hradeb doplněn o kostel Nanebevzetí Panny Marie, pozdně gotický, později opět s bohatou barokní výzdobou. Ovšem ani tento kostel neunikl vojenskému plánování a do roku 1814 byl v rámci budování monumentálních kasáren spolu s celou rozsáhlou kartouzou a jejími půvabnými barokními zahradami zbořen.

Na tento klášter východně navazuje klášter klarisek, původně také středověký, který jediný odolal tomuto ničení, i když i on byl zrušen za reforem Josefa II. Dnes jeho pozdně barokní areál s kostelem sv. Kláry, sloužící jako výstavní sál (dříve knihovna), využívá Vlastivědné muzeum v Olomouci. Vedle něj, na místě dnešního Muzea umění Olomouc, na vlastním okraji Předhradí, lze pozorovat další drobnou stavbu, kapli špitálu sv. Ducha (původně sv. Antonína), jenž byl založen již v polovině 13. století. Jeho dlouhá historie byla i zde ukončena josefínskými reformami. Na jeho místě vznikl ústav pro výchovu synů zdejších vojáků a kostelík byl zbořen až v roce 1845.

Ničení „moderního“ 19. století se podepsalo na poslední významné stavbě Předhradí, kterou na mapě z roku 1744 můžeme vidět přímo naproti klášteru kartuziánů. V ohrazeném hřbitovním areálu východní části dnešního náměstí Republiky vidíme vyznačen velký farní kostel Panny Marie, který zde snad stál již před založení města ve 12. stoletím, jako farní je doložen k roku 1213 a sloužil jistě jako hlavní chrám pro obyvatele Předhradí. Jeho podoba pocházela z počátku 14. století, později byl upravován v pozdní gotice a zejména v baroku. Pro Olomouc měl důležitou roli jako místo uložení ostatků Jana Sarkandera. I tento kostel byl v roce 1784 za Josefa II. zrušen a stal se vojenským skladištěm. K jeho demolici došlo až roku 1839. Existuje sice několik pohledů na kostel, i výjimečný model z roku 1826 ve Vlastivědném muzeu, nic však nemůže nahradit tuto ztrátu, kterou si na svůj vrub tehdy připsala mnohdy necitlivá proměna města. Ztrátou je nejen cenná stavba, její umělecké vybavení, ale především ochuzení genia loci Předhradí. To ztratilo nejen mnohé stavby, ale především paměť s nimi spojenou. Této historické amnézií čelíme dodnes a snad se podepisuje i na dnešním tápání, co si s tímto důležitým městským prostorem vlastně počít.

Zdroje:

Dušan Dušan a kol., Encyklopedie moravských a slezských klášterů, Praha 2005.

Irena Marie Kubešová (ed.), Olomoucké kláštery: Sborník příspěvků ze semináře konaného u příležitosti Dnů evropského kulturního dědictví, Olomouc 10.-11. 9. 2005, Olomouc 2005.

Irena Marie Kubešová (ed.), Památky a osobnosti: Olomoucké kláštery II.: Sborník příspěvků ze semináře konaného u příležitosti Dnů evropského kutlurního dědictví, Olomouc 7.-9. 9. 2006, Olomouc 2006.

Ztracená pevnůstka u Křelova – co prozradí půda

Druhé zastavení využívá metodu multiview, tedy současné zobrazení dvou map vedle sebe. Vlevo vidíte mapu z období 3. vojenského mapování (2. polovina 19. století), vpravo pak letecký snímek z roku 1994. Na historické mapě je jasně patrný zákres jedné z křelovských pevnůstek, které byly součástí vnějšího obranného prstence pevnosti Olomouc. Konkrétní pevnůstka u Křelova byla před mnoha lety zbořena a v dnešní krajině po ní není žádná viditelná stopa. Přesto je její půdorys stále patrný na ortofotosnímku – díky fenoménu zvanému půdní příznaky.

Půdní příznaky (angl. soil marks) jsou barevné odchylky v ornici, které vznikají v místech, kde pod povrchem existují pozůstatky staveb – například základy, příkopy nebo zasypané zdi. Tyto struktury ovlivňují vlhkost a složení půdy, což se odráží i ve vegetaci. Právě takto dokáže letecká archeologie „číst krajinu“ z výšky a odhalovat dávno zaniklé objekty.

V tomto případě je tedy možné prostřednictvím kombinace historické mapy a leteckého snímku znovu spatřit stopy pevnostní minulosti, které jsou pouhým okem v terénu dávno neviditelné. Mapa tak neslouží jen jako dokument minulosti, ale stává se aktivním nástrojem archeologického poznání.

Zdroje:

Miroslav Koudela, Paměti obcí Křelova u Břuchotína, Křelov-Břuchotín 2000.

Miloslav Kuch-Breburda - Vladimír Kupka, Pevnost Olomouc, Dvůr Králové nad Labem 2003.

Přesun hlavního nádraží – od „Na Špici“ na Hodolany

Třetí zastavení nabízí srovnání plánu Olomouce z roku 1839 (vlevo) a plánu z roku 1858 (vpravo). Na mapě z roku 1839 je zakresleno původní hlavní nádraží v lokalitě „Na Špici“, zatímco mapa z roku 1858 již ukazuje nádraží v nové lokaci v Hodolanech, kde stojí dodnes.

Historie potvrzuje, že první olomoucké nádraží bylo vybudováno v roce 1841 Severní dráhou císaře Ferdinanda (Beran a kol., 2014, s. 43), nacházelo se mimo chráněné městské hradby a bylo situováno nedaleko hostince U Špice (dnes "Na Špici"). Avšak kapacitní a provozní omezení vedly mezi lety 1868 až 1870 k přesunu nového reprezentativního nádraží do Hodolanské oblasti (Zatloukal, 2016, s. 129).

Tento přesun reflektuje také modernizaci železniční sítě a narůstající význam města jako dopravního uzlu na trati Vídeň–Olomouc–Praha. Mapa zde umožňuje uživatelům přímo ve srovnávací aplikaci vizuálně sledovat tento klíčový urbanistický krok města. Zároveň to dokumentuje proměnu městského prostoru od pevnostního centra v rodící se široký městský organismus.

Zdroje:

Lukáš Beran- V. Valchářová - Jan Zikmund a kol., Industriální topografie – Olomoucký kraj, Praha 2013.

Miroslav Koudela, 150 let železnice Přerov-Olomouc a umístění prvního olomouckého nádraží, in: Okresní archív v Olomouci. Výroční zpráva Okresního archívu za rok 1991, Olomouc 1992, s. 165-174.

Josef Kšír, Železniční nádraží v Olomouci, Zprávy Vlastivědného ústavu v Olomouci, č. 188, Olomouc 1977, s. 16-18.

Pavel Zatloukal, Meditace o architektuře: Olomouc, Brno, Hradec Králové, 1815–1915. Praha 2016.

Historie fakultní nemocnice

Toto zastavení je věnováno Fakultní nemocnici Olomouc. Levý snímek představuje “První plán Velkého Olomouce” vypracovaný Ing. J. Kšírem z roku 1919. Zde jsou znázorněny první známky nemocnice, tehdy označované jako “Zemské ústavy” (na mapě označeno jako “Zemská nemocnice”). Stavební souhlas byl vydán již v roce 1892, samotná stavba pak začala o dva roky později. 19. srpna 1896 byla nemocnice uvedena do provozu a převezli se do ní rovněž pacienti z nemocnice, která sídlila v centru města. “Zemská nemocnice” disponovala 212 lůžky, jejichž počet se však v čase zvyšoval. Areál nemocnice zahrnoval například internu, chirurgii a oční oddělení. V areálu nechyběla ani stáj. Dětské oddělení bylo otevřeno v roce 1930.

Na snímku vpravo je ortofoto z roku 2024, kde lze vidět dnešní podobu Fakultní nemocnice Olomouc, která je největším zdravotnickým zařízením Olomouckého kraje a patří rovněž do první desítky největších nemocnic v České republice. K roku 2025 má 52 zdravotnických pracovišť a je vybavena 1158 lůžky. Fakultní nemocnice prochází neustálou modernizací. Mezi jednu z dominant nemocnice, která je sice pacientům skrytá, ale pro provoz nemocnice je zásadní, patří unikátní potrubní pošta, která má zhruba stovku stanic a délku přes třináct kilometrů.

Zdroje:

Jindřich Schulz (ed.), Dějiny Olomouce 1-2, Olomouc 2009.

Pavel Zatloukal, Meditace o městě, krajině, umění. Olomouc 1919-1989. Ostrava - Olomouc 2020.

Původní vedení tramvajové tratě přes Horní náměstí

Původní vedení tramvajové tratě v Olomouci nebylo vázáno výhradně na historické centrum, ale zasahovalo i do přilehlých částí města. V roce 1899 byl zahájen provoz na jednokolejné trati se šesti výhybišti a smyčkou u nádražní budovy, přičemž trať vedla také do nedalekých Hodolan. Již od spuštění tramvajového provozu v roce 1899 jezdily v Olomouci tramvaje na elektrický pohon – energii dodávala městská elektrárna.

Hlavní trasa vedla od nádraží Masarykovou třídou přes ulici Ostružnickou na Horní náměstí, kde se větvila. Do Neředína se tramvaj dostávala přes Riegrovu a Palackého ulici na třídu Míru, kde byla za křižovatkou s ulicí Na Šibeníku zakončena výhybištěm. Druhá větev pokračovala z Horního náměstí do ulic Pavelčákovy, Havlíčkovy a Wolkerovy a končila na výhybišti v prostoru dnešní ulice I. P. Pavlova, v areálu současné fakultní nemocnice. Z Horního náměstí vedla také vlečná kolej ulicemi Opletalovou, Zámečnickou a Sokolskou do vozovny v Koželužské ulici, kde se nacházela i elektrárna. Postupně docházelo k rozšiřování sítě – například Neředínských hřbitovů dosáhly tramvaje v roce 1914.

S postupem času však začal být provoz tramvají v historickém centru vnímán jako nevhodný. S rostoucím důrazem na ochranu památkové zóny a bezpečnost pěších byla v roce 1954 trať přes Horní náměstí zrušena. Tramvaje byly přesměrovány na jiné ulice, především Denisovu, Pekařskou, 8. května a třídu Svobody, a později také na nové tratě na Nové Sady a do dalších čtvrtí.

Dnes připomínají někdejší vedení tratě na Horním náměstí jen archivní fotografie a dlažba, která v některých místech zachovává stopu staré koleje jako historický odkaz.

Zdroje:

Jindřich Schulz (ed.), Dějiny Olomouce 1-2, Olomouc 2009.

Michaela Závodná, Městská kolejová doprava v rakouském železničním zákonodárství do roku 1914 na příkladu Brna, Ostravy a Olomouce, Hospodářské dějiny 26, č. 2, 2011, s. 154-173.

Pavel Zatloukal, Meditace o městě, krajině, umění. Olomouc 1919-1989. Ostrava - Olomouc 2020.

Výstavba Androva stadionu

Koncem 30. let 20. století se SK Olomouc ocitl ve finančních potížích, z nichž ho vyvedlo spojení s firmou Ander a syn a vznik klubu SK Olomouc ASO. Mecenáš Josef Ander prosadil výstavbu nového stadionu vedle bývalé měšťanské střelnice a blízkého posádkového fotbalového hřiště u Husova sboru. Projekt vypracoval počátkem roku 1938 Andrův dvorní architekt Bohumír F. A. Čermák. Stavbu největšího a nejmodernějšího sportovního areálu na Moravě však zpozdily válečné události a stadion tak byl otevřen až 18. srpna 1940. Dominantou byla krytá železobetonová tribuna se zázemím, okolní ochozy pojaly tisíce stojících fanoušků.

Za války stadion hostil sport i nacistické akce, po výbuchu muničního skladu v roce 1945 však přišel o hlavní tribunu. Nahradila ji provizorní dřevěná stavba, která sloužila až do 70. let. V roce 1950 byl stadion přejmenován na Stadion Míru a výraznější změny přišly až později – roku 1977 vyrostla nová betonová tribuna, v 80. letech přibyla druhá velká tribuna na opačné straně hřiště.

V 90. letech dostal stadion umělé osvětlení a prošel zásadní přestavbou: tribuny se postupně zastřešily a změnily na sedící. Jižní tribuna byla nahrazena montovanou, hlavní západní přestavěna a prodloužena a v roce 2000 uzavřela stadion nová severní tribuna inspirovaná marseillským Stade Vélodrome. Andrův stadion tak získal moderní podobu sportovní arény pro ligové i mezinárodní zápasy.

Zdroje:

Historie olomouckých staveb – Andrův stadion; 80 let Androva stadionu – seriál SK Sigma Olomouc: (https://www.hanackyvecernik.cz/spolecnost/zajimavosti/historie-olomouckych-staveb-andruv-stadion)

David Holly, Tomáš Lašák, Martin Ponížil, Antonín Nevrlý, SK Sigma Olomouc: 100 let: 1919-2019, Olomouc 2019.

Jindřich Schulz (ed.), Dějiny Olomouce 2, Olomouc 2009.

Synagoga

Na snímku z roku 1927 lze spatřit dnes již neexistující olomouckou synagogu, která byla slavnostně vysvěcena 11. dubna 1897 na někdejším náměstí Marie Terezie (Maria Theresia Platz, později U Terezské brány, nyní Palachovo náměstí). Podnět k její výstavbě dal rabín Berthold Oppenheim, stavěla se současně se sousedním rabínským domkem podle projektu Jakoba Gartnera. V novém majestátním chrámu se mohlo sejít až 750 věřících.

Bezprostředně po okupaci Československa (podobně jako v jiných městech) místní nacisté v noci z 15. na 16. března 1939 synagogu zapálili. Židovská obec dostala příkazem na své náklady zajistit poškozenou konstrukci kopule a posléze kompletní demolici jak synagogy, tak i sousedního rabínského domu. Najatá firma Heinricha Schmidta bourala komplex do jara 1940, na jeho místě podle projektu Josefa Macharáčka v následujícím roce vzniklo náměstí s parkem. Hrůzná likvidace židovského obyvatelstva se přímo otiskla do urbanismu města.

Snímek z roku 1960 zobrazuje upravené prostranství, které pro své potřeby využila jiná zhoubná ideologie. Bachmačské náměstí bylo v roce 1949 přejmenované na náměstí Velké říjnové socialistické revoluce a v roce 1955 zde byl vztyčen patnáctimetrový pomník V. I. Lenina a J. V. Stalina. Ten paradoxně přečkal i dobu tání a definitivně byl odstraněn až rok po Sametové revoluci. V současnosti patří pozemek po vypálené synagoze Židovské obci Olomouc, která zde provozuje placené parkoviště.

Zdroje:

Gabriela Elbelová, Olomoucká synagoga 1897-1939, Olomouc, Muzeum umění Olomouc, 2017.

Jan Jeništa, V. Dvořák, Martina Mertová, Bilance. Umění ve veřejném prostoru Olomouce v letech 1945-1989. Olomouc 2016.

Pavel Zatloukal, Meditace o městě, krajině, umění. Olomouc 1919-1989. Ostrava - Olomouc 2020.

Hodolanské peklo – tábor, který nesmí být zapomenut

Na prvním snímku můžete pomocí metody multiview porovnat ortofotomapu Olomouce z let 1938 (vlevo) a 1948 (vpravo). Zatímco v roce 1938 zde nebyly žádné stavby, o deset let později je už v oblasti mezi dnešní třídou Kosmonautů a železnicí patrná přítomnost dřevěných baráků poválečného internačního tábora.

Tábor v Nových Hodolanech vznikl v květnu 1945, jen několik dní po skončení druhé světové války, a stal se dějištěm brutální předehry poválečného odsunu Němců z Olomouce a okolí. V otřesných podmínkách zde byly zadrženy tisíce osob, včetně německých antifašistů či civilistů bez prokazatelného provinění. Podle historiků zde zahynulo nejméně 235 lidí, mnozí v důsledku násilí, hladu, nemocí či systematického týrání.

Tato tragická epizoda z dějin města zůstávala dlouho opomíjená. Silně emocionálně ji zpracovává román „Ada“ od Veroniky Jonášové, inspirovaný skutečným příběhem autorčiny prababičky, která byla v táboře internována.

Dnes na tomto místě stojí například Krajské ředitelství policie, ale díky leteckým snímkům a historickým mapám je možné se k této pohnuté kapitole dějin Olomouce znovu vrátit – a nezapomenout.

Zdroje:

Martin Hájek, Odsun Němců z Olomouce, Vrahovice 2022.

Veronika Jonášová, Ada, Praha 2022.

Jindřich Schulz (ed.), Dějiny Olomouce 2, Olomouc 2009.

Martin Šinkovský, Jan Blažek, Tři královny (výtvarníci Ticho762, Františka Loubat, Marek Rubec), Olomouc 2024.

Jiří Vidlička, Dějiny zapomenutého města Hodolan. Osudy největší české obce před branami Olomouce, Olomouc 2005.

Mlýnský potok

Mlýnský potok v Olomouci je umělý vodní tok, jehož rameno označované jako Mlýnský náhon historicky protékalo skrz centrum města a mělo klíčový význam pro jeho hospodářský a urbanistický rozvoj a také pro obranu města. V časech pevnosti tvořil potok integrální součást inundačního systému pevnosti. Vznikl jako odbočka z řeky Moravy a jeho hlavní funkcí bylo přivádět vodu k městským mlýnům, které stály podél jeho břehů. Proudící voda poháněla vodní kola a zajišťovala provoz nejen mlýnů, ale později i dalších řemeslných a průmyslových zařízení.

Mlýnský potok se odděloval od Moravy u Hynkova a tekl, resp. teče k Olomouci od severu. V Olomouci se pak zase vrací do Moravy (na Nových Sadech). Mlýnský potok teče přes Hejčín a Lazce, přes Bezručovy sady, kolem Šantovky. Dříve se od něj oddělovalo rameno, které protékalo dnešní třídou Svobody, další rameno pak obtékalo Korunní hradbu. Byl úzce propojen s městskou strukturou a po staletí tvořil důležitou součást každodenního života Olomoučanů.

Ve 20. století však začalo rameno vedoucí přes Třídu Svobody (Mlýnský náhon) postupně ztrácet svůj význam. Kvůli hygienickým problémům, znečištění a překážkám pro moderní dopravu došlo v 50. letech k jeho odříznutí a zrušení.

V posledních letech se objevují návrhy na částečné obnovení toku v centru, zejména z estetických a urbanistických důvodů. Mlýnský náhon tak zůstává nejen zajímavou kapitolou z historie Olomouce, ale i potenciálním prvkem budoucího rozvoje veřejného prostoru.

Zdroje:

Irena Marie Kubešová (ed.). Olomoucká pevnost: Sborník příspěvků ze semináře, konaného u příležitosti Dnů evropského kulturního dědictví, Olomouc, 16.-18. 9. 2004. Olomouc, Olomouc 2004.

Miloslav Kuch-Breburda - Vladimír Kupka, Pevnost Olomouc, Dvůr Králové nad Labem 2003.

Jindřich Schulz (ed.), Dějiny Olomouce 2, Olomouc 2009.

Pavel Zatloukal, Meditace o městě, krajině, umění. Olomouc 1919-1989. Ostrava - Olomouc 2020.

Kolektivizace – proměna krajiny na Hané

Čtvrté zastavení využívá metodu swipe, která umožňuje interaktivní srovnání ortofotomapy z roku 1938 (vlevo) a 1954 (vpravo). Rozdíl mezi těmito snímky je vizuálně i historicky zásadní – krajina prošla během několika let radikální proměnou v důsledku kolektivizace zemědělství.

Na snímku z roku 1938 je patrná tradiční mozaikovitá struktura venkovské krajiny – drobná políčka, oddělená mezemi, cestami či remízky, odrážející rozdělení půdy mezi jednotlivé sedláky a rolníky. Tento obraz kulturní krajiny, budovaný po staletí, však vzal za své během nuceného zestátňování zemědělství po roce 1948.

Na snímku z roku 1954 už dominují rozsáhlé, souvislé lány, typické pro kolektivní hospodaření v rámci jednotných zemědělských družstev (JZD). Mnohé původní cesty a meze zmizely, terén byl scelován pro potřeby strojové mechanizace a centralizovaného řízení produkce.

Tato proměna je nejviditelnější právě na Hané, kde úrodná rovinná krajina umožňovala intenzivní zemědělství a kolektivizační zásahy byly obzvlášť výrazné. Ačkoliv byla kolektivizace oficiálně dokončena v 60. letech, její prostorové stopy jsou patrné dodnes – v rozsahu polí, struktuře krajiny i ve vzpomínkách generací.

Díky ortofotosnímkům a metodě swipe se můžeme přesvědčit, jak moc se krajina změnila – a jak mapy pomáhají číst příběh politických rozhodnutí v krajině samotné.

Zdroje:

Jana Burešová, Zemědělství olomouckého kraje na přelomu 40. a 50. let 20. století, in: Acta Universitatis Palackianae Olomucensis. Facultas philosophica. Historica. Sborník prací historických 27, 1996 (1998) s. 103-115.

Jan Přidal, Konec selského stavu na Olomoucku: čas násilí - doba temna, 2009.

Jindřich Schulz (ed.), Dějiny Olomouce 2, Olomouc 2009.

Kopání Poděbrad

Jezero Poděbrady představuje velmi oblíbenou výletní a rekreační lokalitu Olomouce. Jezero se nachází asi pět kilometrů severozápadně od centra Olomouce, mezi městskými částmi Řepčín a Chomoutov. Historicky nevzniklo přirozenou cestou, ale jako důsledek těžby štěrkopísku v 60. a 70. letech 20. století, kterou lze spatřit na levém snímku. Z původní těžební jámy se postupem času stalo jedno z nejvýznamnějších přírodních koupališť v regionu. Zázemí bylo budováno v akci Z podle projektů Karla Typovského a Ladislava Pospíšila z olomouckého Stavoprojektu. Restaurační zařízení s nápadnou šikmou střechou reprezentuje dnes už oceňovaný bruselský styl v architektuře.

Jezero leží v chráněné krajinné oblasti Litovelské Pomoraví, což přispělo k jeho zařazení mezi přírodní památky už v roce 1993. Okolí jezera poskytuje útočiště řadě chráněných druhů živočichů a rostlin a je cenné z hlediska biologické rozmanitosti.

Po ničivých povodních v roce 1997 zůstalo okolí Poděbrad na dlouhou dobu zanedbané. K výraznému obratu došlo až v roce 2010, kdy areál přešel do soukromého vlastnictví. Následovala rekonstrukce, modernizace zázemí a obnova pláží i služeb. Dnes tvoří Poděbrady dvě propojené vodní plochy s centrálním ostrovem (snímek z roku 2024) a slouží k široké škále rekreačních aktivit.

Zdroje:

Restaurační zařízení Poděbrady, Památkový katalog: https://pamatkovykatalog.cz/restauracni-zarizeni-podebrady-14132766

Jindřich Schulz (ed.), Dějiny Olomouce 2, Olomouc 2009.

Výstavba Katedry geoinformatiky

Na levém ortofotosnímku z roku 1971 je plocha při ulici 17. listopadu ještě beze stopy současné zástavby. Patrná je pouze přední část budovy dnešního státního zastupitelství – její zadní trakt byl následně stržen, aby uvolnil místo pro novou výstavbu. Právě zde v průběhu 70. let vznikl hranolovitý objekt, známý dnes jako „Stará optika“ či „Červená kostka“ – budova, která od roku 2012 slouží Katedře geoinformatiky Univerzity Palackého v Olomouci.

Původní stavbu projektovali architekti Zdeněk Coufal a Antonín M. Škamrada jako "vývojové laboratoře a dílny” Univerzity Palackého Olomouc. V 90. letech zde sídlila společnost PRAMAKOM, soukromý subjekt zaměřený na technické a obchodní služby, který část budovy aktivně využíval a část pronajímal dalším subjektům.

Po otevření nové budovy Přírodovědecké fakulty v areálu Envelopa v roce 2009 nebyl pro Katedru geoinformatiky v nových prostorách dostatek místa, a tak zůstala ještě několik let ve staré přístavbě na třídě Svobody. V roce 2012 však došlo ke stěhování geoinformatiky do Staré optiky, kde tehdy získala prostory ve druhém patře. Po několika letech a postupném útlumu činnosti firmy PRAMAKOM přešla budova plně do užívání Univerzity Palackého.

Dnes zde Katedra geoinformatiky využívá celé jedno patro a část suterénu, kde vznikly moderní výukové a výzkumné prostory – například laboratoř GIS, mapová učebna, učebna dálkového průzkumu Země, laboratoř eye-trackingu, serverovna a další specializovaná zázemí. S pokračujícím rozvojem studijních programů a vědeckých projektů se budova stala hlavním centrem olomoucké geoinformatiky. Ačkoliv dnes nabízí špičkové podmínky, příběh jejího vzniku začíná už ve stavebních proměnách 70. let – v době, kdy se z volného městského prostoru stalo místo, kde dnes vznikají mapy budoucnosti.

Zdroje:

Jaromír Dvořák (ed.), Univerzita Palackého: 1946-1976, Olomouc 1976.

František Novák et al., Univerzita Palackého a její účast na tvorbě životního prostředí města Olomouce, Olomouc 1976.

Pavel Urbášek et al., Kapitoly z dějin univerzitního školství na Moravě v letech 1945–1990, Olomouc 2003.

Vít Voženílek (ed.), Katedra geoinformatiky Přírodovědecké fakulty Univerzity Palackého v Olomouci 2001-2016, Olomouc 2016.

Vít Voženílek (ed.), Almanach 2001-2022: Katedra geoinformatiky Přírodovědecké fakulty Univerzity Palackého v Olomouci, Olomouc 2022.

Zaniklý Spartakiádní stadion

V tomto zastavení porovnáváme ortofoto z roku 1978 (vlevo) s aktuálním leteckým snímkem (vpravo) pomocí režimu multiview. Na levé mapě je patrné rozlehlé sportovní zařízení vedle fotbalového Androva stadionu — to je bývalý Spartakiádní stadion, slavné sportovní hřiště vybudované koncem 50. let jako centrum olomouckých spartakiád a motokrosových závodů. Stadion pojal až 21 000 diváků a kromě veřejných cvičení se tu konaly závody motokár včetně ME a Mistrovství světa Formule C.

Na současném ortofotu je však poloha bývalého stadionu zcela přeměněna — místo kdysi monumentálního sportovního komplexu je nyní součástí moderního Centra sportu a zdraví OMEGA, tréninkové hřiště Sigmy či hotelovo-rekreační areál, budovaného od roku 2008. Díky zobrazovacímu režimu multiview lze jasně vizualizovat tuto dramatickou urbanistickou proměnu, kdy místo masových cvičení a závodů nastoupila nová krajina městského sportovního zázemí.

Zdroje:

Jindřich Schulz (ed.), Dějiny Olomouce 2, Olomouc 2009.

Výstavba budovy Přírodovědecké fakulty Univerzity Palackého v Olomouci

Už v 60. letech 20. století se olomoucká Přírodovědecká fakulta potýkala s nedostatkem prostor. Plány na nový areál v lokalitě Envelopa ale kvůli financím zůstaly dlouho jen na papíře a fakulta fungovala roztříštěně na dvanácti místech po městě. Teprve začátkem 21. století se podařilo získat prostředky a postavit moderní budovu, která měla soustředit většinu pracovišť pod jednu střechu.

Stavba šestipodlažního objektu začala v roce 2006 a trvala něco přes dva roky. Náklady přesáhly miliardu korun, z nichž většinu hradilo Ministerstvo školství. Autorem projektu byl Atelier M1 architekti, který navrhl budovu ve tvaru protáhlého kříže s parkem kolem. Fasádu pokrývá žula z Brazílie a interiéry jsou řešeny jako světlé a otevřené prostory.

Nový areál pojme asi 2 000 studentů a nabízí přes 600 místností – velké posluchárny, učebny, kanceláře i špičkové laboratoře. Fakulta získala také knihovnu, moderní studijní oddělení a komplexní technologické zázemí od klimatizace až po bezpečnostní systémy.

Po otevření v roce 2009 se do Envelopy přesunuly katedry matematiky, informatiky, fyziky, chemie a věd o Zemi, spolu s děkanátem a knihovnou. Biologická pracoviště zůstala v Holici, kde vznikla specializovaná centra. Centralizace výrazně zjednodušila výuku i výzkum a umožnila efektivnější spolupráci.

Dnes je areál na Envelopě srdcem fakulty a jedním z klíčových bodů univerzitního kampusu. Díky němu se přírodní vědy v Olomouci posunuly od provizorních podmínek k modernímu zázemí evropské úrovně a fakulta se stala symbolem propojení tradice s nejmodernější vědou.

Zdroje:

Historie a zprávy UP Olomouc; ČTK a regionální tisk; architektonické publikace (EARCH.cz).

https://www.archiweb.cz/n/domaci/olomoucka-prirodovedecka-fakulta-se-docka-nove-budovy

https://www.archiweb.cz/n/domaci/do-nove-prirodovedecke-fakulty-up-se-uz-stehuji-katedry-i-dekanat

Výstavba západního obchvatu v roce 2006 a 2025

Západní obchvat Olomouce je klíčovou dopravní stavbou, která má výrazně ulevit přetížené městské dopravě a zlepšit spojení mezi dálnicí D35 a severní částí města. První část obchvatu byla zprovozněna již v roce 2008 a končila na kruhovém objezdu u obchodního centra Globus. Tato trasa ale nepokračovala přímo směrem na Křelov, čímž nedocházelo k plnému odlehčení provozu v dané oblasti.

V letech 2024-2025 probíhá výstavba navazující části obchvatu, která tuto chybu napravuje. Nový úsek vede přímo na Křelov a následně se napojuje na jižní obchvat města, čímž vzniká plynulé a logické propojení celé západní dopravní tepny. Projekt je realizován Ředitelstvím silnic a dálnic a zahrnuje i výstavbu několika mostních objektů a mimoúrovňových křižovatek.

Po dokončení by měl obchvat výrazně snížit dopravní zatížení v západní části Olomouce a v městských částech Neředín a Povel, a zároveň zrychlit tranzitní dopravu mezi regiony.

Zdroje:

https://zdopravy.cz/tag/olomouc-zapadni-obchvat/

Řešitelský tým

Univerzita Palackého v Olomouci

Filozofická fakulta – Katedra dějin umění
Filozofická fakulta – Katedra historie
Přírodovědecká fakulta – Katedra geoinformatiky

Muzeum umění Olomouc

Muzeum umění Olomouc